Radon jako přírodní radioaktivní prvek

  Radon je přírodní radioaktivní plyn, který našimi smysly nemůžeme na rozdíl od jiných nebezpečí vnímat. Není cítit, není vidět, nemá barvu, nemá chuť a ani na něj nevzniká závislost. Radon je svými dceřinými produkty rozpadu výrazně toxický, inertní, tj. netečný, chemicky se neváže a jeho dceřiné produkty rozpadu jsou vysoce karcinogenní. Účinkům a studiu mechanismů působení radonu na člověka je v posledním čtvrtstoletí věnováno velké úsilí. Zcela zřetelně byla rozpoznána a prokázána škodlivost vdechování produktů přeměny radonu a ukázalo se, že jeho důsledkem je zvýšení pravděpodobnosti vzniku specifického druhu rakoviny plic.

Jaký je vlastně původ radonu, kde vzniká a jak je možno se před ním chránit?

  Většina prvků v přírodě má stabilní jádra, která se dále nepřeměňují na další prvky. Kromě toho existuje skupina prvků, jejichž jádra jsou nestabilní a jejich rozpadem vznikají nové prvky. Tento proces se nazývá radioaktivní přeměna a probíhá u prvků, které se nazývají přírodní radionuklidy. Jedním z přírodních radionuklidů, který se běžně vyskytuje ve všech horninách, je uran U-238. Radioaktivní přeměnou se z něho stává radium Ra-226 a z něj radon Rn-222. Přeměna mezi jednotlivými členy rozpadové řady probíhá různou rychlostí. Tuto rychlost charakterizuje poločas rozpadu. Uran U-238 má poločas rozpadu 4,47 miliardy let, radium Ra-226 má poločas rozpadu 1602 let a radon Rn-222 pouze 3,8 dne.

  Z radonu potom vznikají tzv. dceřinné produkty, což jsou izotopy olova, polonia a vizmutu s poločasy rozpadu od zlomků sekund po několik minut. Tyto dceřinné produkty jsou na rozdíl od plynného radonu kovové povahy, vážou se na částice aerosolu a s nimi vnikají do plic, kde přispívají k vnitřnímu ozáření organismu. Z toho je patrné, že radon, který vzniká v přírodě radioaktivní přeměnou z uranu, se v přírodních podmínkách neustále vytváří a uran je z hlediska délky lidského života v podstatě stabilním zdrojem radonu.

  Člověk žijící na Zemi je neustále ozařován přírodními zdroji ionizujícího záření. K nim přistoupily v posledních desetiletích i umělé zdroje. V níže uvedené tabulce je znázorněno, jak se tyto zdroje podílejí na celkové efektivní dávce, kterou obdrží průměrný jedinec. Radon a jeho dceřinné produkty přispívají k celkovému ozáření nejvýraznější měrou.

Přibližné hodnoty průměrné radiační dávky z jednotlivých zdrojů záření vztažené na 1 člověka za 1 rok:

Biologické účinky ionizujícího záření

  Biologické a lékařské poznatky o účincích ionizujícího záření jsou získávány již od počátku minulého století a v současné době jsou sice rozsáhlé, ale dosud ne úplné. Při absorbci energie záření dochází k ionizaci a excitaci jednotlivých atomů a molekul. Střední energie sdělená ionizujícím zářením jednotce hmotnosti v určitém bodě lidského těla se označuje jako dávka absorbovaná ve tkáni. Absorbovaná energie vyvolává fyzikální a chemické reakce, které posléze mohou vyústit v biologické změny. K usnadnění srovnatelnosti dávek z různých typů ozáření těla je definována veličina, která zohledňuje modifikující efekt různých druhů záření a relativní radiosezitivitu ozařovaných tkání a orgánů. Tato veličina je definována jako absorbovaná dávka vážená radiačním váhovým faktorem, který je stanoven ve vztahu k typu a energii záření dopadajícímu na tělo a dále je vážena tkáňovým váhovým faktorem, který představuje relativní příspěvek tkáňového nebo orgánového poškození k celkové zdravotní újmě. Tato dvojnásobně vážená veličina se nazývá efektivní dávka. Jednotkou efektivní dávky je sievert (Sv).

  Radon je součástí přírodní expozice, která byla dlouho kladena mimo rámec ochrany před zářením, i když se připouštělo, že odpovídá za určité procento rakoviny v populaci. Důkaz o tom, že vdechování produktů přeměny radonu je příčinou vzniku rakoviny plic přinesly až epidemiologické studie horníků uranových dolů, publikované v USA, Švédsku, Kanadě, ale i v ČR. Tato závislost byla vysvětlena až v roce 1952 profesorem Běhounkem. Nicméně toto onemocnění popsal již v XVI. století jáchymovský lékař Agricola, který je nazval „hornickou nemocí“ a odlišoval ji od tehdy běžné tuberkulózy plic. Teprve v minulém století byla specifikována rakovina plic. Na význam produktů přeměny radonu upozornili britští autoři před druhou světovou válkou a konečné potvrzení přinesly až závěry zmíněných epidemiologických studií.

  K riziku, spojenému s přítomností radonu v životě člověka je třeba přistupovat tak, jako k ostatním rizikům, která nás obklopují. To znamená snažit se je poznat a přiměřeně se jim bránit.